ContessaNikoletta - její příběh I.

14. září 2010 v 12:11 | Aglája |  Literární okénko - ostatní
Táák s laskavím svolením ContessaNikoletta, uveřejňuji její super příběh na pokračování.

Aglája


First Part

16. srpna 2010 v 16:20 | ContessaNikolettaJe to ve hvězdách
Stála jsem ve studeném lese. Všude jen stromy a mech. Přes hustý porost smrků nebylo vidět ani na Měsíc, ale já jsem tak nějak tušila, že je úplněk. Šla jsem dál, až jsem došla na mítinu. Bylo to zvláštní, jako by ji někdo chodíval každý den sekat, protože ani jedno stélko trávy nepřesahovalo to druhé.
Vypadalo to, že jsem sama. Ale ten vnitřní pocit mi říkal pravý opak.

Po chvilce se napravo ode mě objevilo žluté světlo a jak se tak přibližovalo, cítila jsem z něj sálat teplo. Nedalo mi to a rozhlédla jsem se pořádně a v tom sem nalevo spatřila to samé světlo, akorát světle modravé. Jenže z něj nešlo teplo, šla z něho zima. Kdyby nebylo žlutého světla, asi bych začala drkotat zuby. Mé oči si začaly zvykat na to šero a když se ty dvě světla přiblížila natolik, že jsem mohla poznat jejich obrysy....To byli lidé! Z jednoho sálo teplo - byl jako v plamenech. Ale ten druhý - bylo by špatné přirovnání říct, že je zmrzlý. On se totiž pohyboval. Spíš jako kdyby byl padesát let zmražen a před chvilkou se z toho probral. Jo to je docela výstižné. Když už byli tak blízko, že jsem jim skoro viděla do obličeje, tak všechno zmizelo - les, mítina, "Světýlkáčci". Když v tom se přede mnou objevilo povědomé místo. Byl to velký pozemek ohraničený vyšší zídkou, vedle vstupní brány byl menší kostelíček. A v tom mě to trklo - ty kříže, ty hroby!! Kdyť jsem na hřbitově!
Jo, bylo by to fajn, kdybych neměla hrůzu z mrtvých a všeho okolo toho. Když sem konečně přemohla paniku rozumem, začala jsem si všímat "věcí" okolo. Jasně že tam byly aspoň třu tucty křížů a náhrobků, ale byl opravdu úplněk. Stála jsem v nejzažším rohu hřbitova, kde bylo pár samostatných náhrobků. Asi je to ta část pro nejbohatší - i když je tam pár náhrobků, ani zdaleka nevypadají jako ty ostatní. Ty "obyčejné" měří tak metr na metr. Za to tyhle - ty mají aspoň dva metry na dva metry. A to ještě nemluvím o tom zbytku. Když jsem byla u toho zkoumání, zarazilo mě jméno - C.O.L. Daniels...


Second Part

16. srpna 2010 v 20:18 | ContessaNikolettaJe to ve hvězdách
Když jsem se vzbudila, všechno bylo mokré. Respektive spocené. Všechno - postel, prostěradlo, deka, tričko na spaní a hlavně vlasy. Počítala jsem to tak že je bez kondicionéru nerozčešu. Chtěla jsem se jít ještě vysprchovat jenže při pohledu na budík se všechno pokazilo. "7:35?" Ptala jsem se sama sebe nechápavě. Kdyť jsem ho měla nařízený na 7:00. No, teď už s tim asi nic neudělám. Perfektní - první den školy a vypadá takhle. Super, už se těšim na to, co bude dál.
Všechno co jsem si na dnešek vymyslela zmizelo, takže jsem vletěla do skříně jako tornádo a doufala že mi do ruky spadne něco správného. Nakonec jsem zůstala u tradičních riflí s delším trikem.
"Pa mami!" To jediný jsem stihla pokřiknout na mamku a vydala se vlastním spěšným vlakem do školy. Jasně že tím vlakem byly moje vlastní nohy, ale proč to nezdramatizovat?

"Ahoj Kristabell," už z dálky na mě volala Audrey. Byly jsme kámošky moc dlouho, abych ji začala nadávat za to, že na mě upozorňuje. Vždycky to dělala. Jenže já nikdy neměla na hlavě přímo čápí hnízdo. Byla jsem považována za tu "DOKONALOU". Ta která ví vše, která vypadá vždycky fantasticky a všechno čeho se dotkne je boží. Takže jsem nevěděla jak zareagujou na tohle.
"Zdárek," snažila jsem se vypadat šťastně. Možná jsem doufala že to nějak vylepší moji fasádu. Samozřejmě že to byla hloupost, ale za pokus to stálo. Možná.
A jelikož jsem byla roztleskávačkou, tak tam samožřejmě byli všichni - jak kluci, tak holky. Tvořili jsme před školou snad největší partu. Nejlepší bylo, že jsem půlku ani neznala jménem. Některý ani od pohledu.
"Krist? Jsi v pohodě? Můžeš na chvilku?" No jistě že si Audrey všimla že se mnou není všechno v pořádku. Ta všechny moje přetvářky prokoukne ještě než je začnu hrát. Odešli jsme kousek od "Hlavní skupiny". A tam to na mě začala chrlit.
"Sakra Krist co to s tebou je? Vypadáš jako bys celou noc probdila a ráno si do vlasů nalila med!" Zněla rozrušeně a to mě dost překvapilo. A tak jsem jí vylíčila svůj sen. "Snad si nemyslíš že to je pravda! Kdyť to je jeden z milionu snů. Jen trochu..mm...strašidelnější."
"Ja vim, ale mám z toho takovej divnej pocit. Ale to se za chvilku ztratí." Dodala jsem s úsměvem.
A pak jsem ho zahlédla...


Third Part

17. srpna 2010 v 12:40 | ContessaNikolettaJe to ve hvězdách
Seděl na schodech, kolem sebe měl spoustu kámošů. Ani jednoho sem neznala. A to nebylo normální.
Ani bych si ho nevšimla, nebýt toho, jak se na mě koukal. V obličeji měl sice namachrovaný výraz - bože za to bych vraždila. Ale v očích ten nadřazený výraz neměl. Bylo to zvláštní, ale neskutečně mě tím pohledem upoutal. Koukal na mě,no, jako bych tam byla jediný krásná holka. Sice nic nezvyklýho - nebyl jediný, kdo na mě takhle koukal, ale měl v sobě zkrátka nějakou jiskru.
"Kdo je to?" Zeptala jsem se Audrey

a poukázala ne krásného neznámého. Byl krásný - na první pohled ani ne, ale jak jsem si ho tak prohlížela... Měl sytě zelené oči a i přes koženou bundu byly vidět svaly. Páni. Zmocnil sem mě chtíč.
"To nevím. Nikdy jsem ho tady neviděla."
"Asi už vím, na koho se zaměřím..." Zasněně jsem ji přednesla a udělala ladnou otočku.
Při cestě do školy se kolem nás motalo plno prvaček i holek z ročníku. Jsou jako vosy, jediný rozdíl je, že vosy jdou jenom po sladkém, za to tyhle "nafintěný dámičky" jdou za slávou. Za ten rok už jsem stihla zjistit, že pro slávu udělají cokoliv. Klidně vrazí kudlu do zad. Jindy by mi to strášně moc vadilo, ale teď se můj svět točil kolem mého krásného neznámého. Kdyby mě Audrey nevedla, bůhví kam bych došla.
Jen co jsme se dostaly do třídy, už jsem chtěla vypadnout. Jasně, kdo nechce vypadnout ze školy. Ale můj problém nebyl v učení, v učitelích nebo kvůli nudě. Teda alespoň teď ne. Chtěla jsem jít před školu, chtěla jsem doufat že tam na mě bude čekat. Možná to byla láska na první (hoodně vzdálený) pohled. Ale to mi bylo jedno. Jak jsem si tak vykreslovala svoji budoucnost, málem jsem přehlídla svůj dnešní podíl štěstí.
"Hey Krist! Spíš nebo už o něj nemáš zájem?" Sykla na mě potichu Audrey. Nejdřív jsem nevěděla vo co go, pak mi to bylo všechno jasný. Prošel kolem nás a sedl si do poslední lavice v rohu. Prosebně jsem pohlédla na Audrey.
"Jen běž."
"Děkuju," sebrala jsem všechnu odvahu a vydala si sednout do poslední lavice v rohu...


Fourth Part

17. srpna 2010 v 20:38 | ContessaNikolettaJe to ve hvězdách
"Mmm...Ahoj, můžu si přisednout?" Cítila jsem se divně, protože to bylo snad poprvé co já jsem dolejzala za klukem. Wow.
"Že váháš." Odpověděl mi s odvahou v těch jeho očích. Milovala jsem ty oči. Byla jsem totálně unešná a začala jsem se červenat! Panebože to je trapas. Už jsem se nadechoval že se mu představím když v tom ....

"Ahoj, já jsem Christopher, ale radči mi říkej jen Chris." Věnoval mi úsměv sladký jako lízátko. Jééé. Já jsem se nad ním úplně rozlývala. Kdybych stála. byl by to trochu problém, protože bych asi spadla. A hle, na světě by byl další trapas . Uff
"Těší mě. Já jsem Kristabell." Jde to líp než bych čekala - tváře se vrátily do barvy mé tvářenky a puls ze mi srovnal do normálu.
"Co tě ke mě přivádí?" A sakra, co mu mám říct? Mám na něj rovnou vybalit že se mi líbí, nebo si něco vymyslet?
"No všimla jsem si, že si tady nový, tak jsem se chtěla seznámit." Spěšně, ale s úsměvem jsem mu odpověděla.
"Ale víš, že když sis ke mě sedla teď, tak už se jinam přesunout nemůžeš."
"Jéé. To je teda smůla." Řekla jsem ironicky. A on se na mě tak krásně usmál. Byl to ten pohádkový úsměv, pod kterým se podlamují kolena.
"Jo a málem bych zapoměl. Nechtěla bys ses se mnou po škole někam projít?" Dobře, našla jsem své sedmé nebe. Byla to prostě pohádka.
"Ráda," nic víc jsem ze sebe prostě nedokázala vykoktat. To je neuvěřitelný, jak velký mám štěstí.
Díky perifernímu vidění jsem ho měla neustále pod dohledem, ale nikdy jsem se na něj pořádně nenatočila. Za to on ano. Dělal to každou minutu a já se snažila, aby si myslel že o tom nevím, ale moje šilhající oči byly dostačujícím důkazem. Když jsem ale pohlédla na hodinky přišel trochu smutný šok.
"Tak se před školou setkáme, jo?"
"Bude mi ctí." Neřekl to ironicky. Bylo to ták krásný. A já jsem se uchychtla.
Crrrrr. Fůj. Hnusnej zvuk,který sice ohlašuje začátek přestávky, ale zároveň mého krásného okamžiku s Chrisem. Než jsem se stihla vzpamatovat byl Chris pryč. Tak jsem si taky pobrala těch pár serepetiček a vydala se k Audrey.
"Musíš mi říct všechno! Jak se jmenuje? Odkud je? No?" Začala na mě chrlit. Jenže já jsem po odchodu Chrise jaksi ztratila náladu.
"No jmenuje se Chris a po škole s ním jdu ven." Odpověděla jsem znuděně.
"Aha. No víš...mm..jak sis přesedla ke Chrisovi, tak si ke mě přisedla June. A víš, mi máme další hodinu společnou. Tak já půjdu s ní jo?" Všechna radost se z ní taky vytratila.
"Jojo. Jen běž," a nech tu svoji nejlepší kámošku opuštěnou. Ale vzhledem k mému stavu jsem opravdu neměla chuť jí něco vysvětlovat.
"Tak jo, uvidíme se na obědě. Pa." Dodala ve spěchu. Byla jsem moc smutná na to, abych se na ní zlobila. Vždyť to vlastně byla moje vina. Ale co. Teď už mi to je šumák. Jdu se připravit k přežití dvou hodin a oběda. A pak už vysloužená odměna....


Fifth Part

18. srpna 2010 v 13:22 | ContessaNikolettaJe to ve hvězdách
Díky Bohu se mi poslední hodinu nálada vrátila do normálu. Tákže jsem Audrey na obědě vylíčila tu romantiku, která se při hodině s Chrisem odehrála. Byla z toho stejně nadšená. Teď jsem se nesnášela za tu hnusnou náladu, který si předtim určitě všimla. Celou nedočkavostí jsem vyhodila zbytek sendviče a spěchala před školu. Audrey to chápala, takže jsem nemusela mít výčitky svědomí. Navíc teďka měla June. Ale já Chrise, takže jsem jí to samozřejmě nemohla mít za zlé.

Když jsem vyšla před školu, krásně svítilo sluníčko. A já jsem si až tehdy uvědomila, že školní prostor je trochu větší a mezi stovkami spolužáků se bude Chris těžce hledat. Stála jsem strnule na místě a bedlivě prozkoumávala obličej každého studenta.
"Baf!" Ozvalo se se mnou. Samozřejmě jsem takový strašpytel, že jsem zaječela tak, až se všichni otočili a zírali na mě a na toho za mnou. Perfektní.
"Promiň, nevěděl jsem, že se lekneš. Nebo spíš, že tolik zaječíš." Omluvil se se šibalským úsměvem.
"Jéé Chrisi, všude jsem tě hledala! No víš, já se leknu naprosto čehokoliv, takže to není nic moc zvláštního. Zvykej si." Mrkla jsem na něj.
"Tak rozhodla ses, kam chceš jít?" Zírala jsem na něj. Vůbec mě nenapadlo myslet na to, kam se vydáme.
"No...Vůbec mě nenapadlo na to myslet." Řekla jsem nevinně.
"Já si to myslel. Jen jsem tě zkoušel. Dáváš přednost přírodě nebo městu?" Jasně že přírodě, tak je aspoň trochu soukromý.
"Spíš přírodě. Teda na procházku je samozřejmě lepší příroda. Na nakupování město." Začala jsem rychle drmolit.
"Tak dobře, znám jedno moc hezké místo. Ale je to trochu dál. Nevadí?"
"Samozřejmě že ne. Už se nemůžu dočkat." Páni. I když o mě stojí desítky kluků, jsem ráda, že mezi nimi je Chris.
Než jsem vyrazili, vzal si před rameno moji školní tašku. Byl to takový gentleman. Jsem zkrátka dítě štěstěny.
Omyl! To co udělal potom, to nemělo chybu. Jak jsem se tak rozplývala nad tím, že mi vzal tašku, přehlídla bych něco velkolepějšího. Vzal mě za ruku!! Kdybych si nevzpoměla na dnešní ráno, řekla bych že to je sen. Ale ne, je to čirá realita. Je to moje pohádka.
A tak jsem šli ruku v ruce. Chvíli lesem, potom po silnici a pak přes lesní louku do dalšího lesa. Už tam mi to něco připomínalo. O to větší byl šok, když jsme dorazili na mítinu. Vypadala, jako by ji někdo chodil sekat každý den - ani jedno stélko trávy nepřesahovalo to dru-..... Až teď mi to došlo. To je ta mítina z mého snu! Co to sakra znamená??!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama